Agatha Christie po česku aneb rozhovor s Veronikou Černuckou

25. prosince 2012 v 19:59 | Kristýna Bednářová |  Rozhovory

Přináším Vám rozhovor ze zákulisí autorky detektivek a napínavých příběhů. Veronika Černucká, mladá žena, která je známá svou ukecaností, vtipnými připomínkami a hlavně velkým elánem do psaní. Za svůj život stihla vystudovat učitelství pro střední školy, obor český jazyk a společenské vědy, a pak to vzala přes politologii a filozofii na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem ke speciální pedagogice. V poslední době se věnuje novinařině, četbě, vaření, svému zvířecímu miláčkovi a hlavně tedy psaní. Ale abych neprozradila vše, zkusme zjistit, co nám poví samotná umělkyně.



Mohla by ses čtenářům představit a popsat v 5 pro tebe nejvýstižnějších větách či slovech?
Teď jsem na plný úvazek spisovatelka, novinářka a recenzent. Deset let jsem učila, ale školství mi zatím nechybí. S manželem a labradorem žijeme v Oseku, v severních Čechách. Plánujeme rodinu, a než přijde mimčo, píšu do zásoby detektivky. Ty vydává nakladatelství Moba v edici Původní česká detektivka (zelené obálky).

Jsi celkem mladou autorkou píšící detektivní příběhy, můžeš nám prozradit, co tě namotivovalo zrovna k tomuto žánru?
Jak celkem mladá? J Já jsem mladá! Píšu to, co mě baví číst. Od knížky chci, aby měla děj, zápletky, byla napínavá a na konci měla pointu. A kde jinde tohle najít, než v detektivkách? Miluju klasické anglické detektivky ve stylu Agathy Christie. Bohužel jsem zjistila, že takové dnes píše jen velmi málo autorů. Proto jsem vytvořila Taru, majitelku detektivní agentury, která může trošku připomínat slečnu Marplovou v mladším vydání. Co mě v detektivkách nebaví, jsou tzv. pravdivé kriminální příběhy. Tam mám pocit, že čtu policejní protokoly. Moje detektivky jsou vymyšlené od A do Z a jsou to takové pohádky pro dospělé. V reálu se těžko odvážíte namítat něco úředníkům nebo policajtům, ale v knížce jim to může Tara pěkně natřít.

Za sebou máš již vydání několika knih, z nichž jsou dvě povídkové a jedna příběhová. Co píšeš raději a proč?
Nevím, co píšu radši, ale vím, co mi jde líp a co píšu rychleji. A to jsou povídky. Jako novinářce mi vyhovovaly fejetony a mé povídky jsou jim hodně podobné. Mám tam zkratky, napětí a pointy. Romány (to je ta Tara) mi přišly dřív strašně ukecané a vlastně jsem ani nechápala, proč někoho baví víc než povídky. Teď románům přicházím na chuť a do budoucna to vidím spíš na Taru. Příští rok v březnu vyjdou povídky (Chuť na hřích), ale pak je v plánu druhá Tara (Naše heslo: Apokalypsa). Moba už má zásobu románů a pak ještě jedny povídky. Kdybych měla poradit začínajícím autorům detektivek, tak začněte povídkami. Na těch se naučíte řemeslo a nemusíte hlídat spoustu věcí, které vyžaduje detektivní román, natož klasická detektivka.

Hlavní hrdinkou knihy Tajemství sedmi ještěrek je mladá, krásná a chytrá žena. Podle čeho vybíráš své hrdiny?
Taře je přes třicet, je hodně drzá, možná ješitná, ale hlavně je inteligentní. Ona sama je spisovatelský kalkul. Je to takový Perry Mason nebo Sherlock Holmes v sukních. Nevím, co na ni říkají mužští čtenáři, ale u žen má docela úspěch. Možná proto, že ženské čtenářky se můžou zasnít, že jsou na jejím místě. Tara je bohatá, vzdělaná, nemusí se starat o rodinu, neřeší problémy s muži a ve své profesi je víc než úspěšná. Své postavy si vymýšlím, ale Tara má můj slovník. Kdyby ne, nefungovalo by to. Kdybych vytvořila postavu bručounského policisty před důchodem nebo mladé naivky, nevěřila bych jim. A čtenáři už vůbec ne.

Jak už jsem spala v úvodu, tak jsi vystudovala Učitelství pro střední školy v oboru český jazyk a společenské vědy. Součástí těchto věd je i psychologie. Věříš v to, že se autoři často zobrazují do jejich hrdinů a řeší si tam své nejniternější touhy a problémy?
Knížka jako terapie? A tak proč by ne? U společenských nebo psychologických románů to může fungovat, ale u detektivek? To pochybuji. Detektivky mají svá pravidla a své postupy. Jeden novinář se mě například ptal, proč Tara nemá ráda policisty, zda si s nimi náhodou nevyřizuji účty. Jenomže zrovna tohle je věc, kterou vyžaduje žánr. A mně to tak vyhovuje. Vůbec si neumím představit, že bych do knížek naházela lidi, které nemám ráda, nebo kteří mi nesedli. Ono to nejde ani opačně. Mé postavy jsou mé loutky a chci, aby jednaly tak, jak chci já. U "napodobenin" bych se bála, že se budou chovat jako jejich vzory ze života. Pro mě jsou knížky fikce, žádné vyřizování účtů nebo psaní o kamarádech. Navíc detektivky vyžadují pragmatismus a chladnou logiku. Až se budu chtít nimrat v pocitech, tak budu psát poezii.

Jsi poměrně aktivní v celkové propagaci svých knih, jak je to v tvém soukromém životě? Jsi naopak kliďas nebo dáváš průchod elánu i v tomto směru?
Někdo tu propagaci dělat musí, že? Jako novinářka mám nějaké kontakty, vím, jak to v redakcích funguje, a to docela pomáhá. Normálně jsem hodně drzá, takže nebyl problém posílat do knihoven propagační letáčky k mým novým knížkám. Pořádám autogramiády, autorská čtení a nemám problém vnutit se bývalým kolegům novinářům. Ale jak jsem řekla, plánuju rodinu. Potom už zřejmě nebude čas na nějakou propagaci. Upřímně doufám, že tak za rok za dva už lidé budou mé jméno znát, a že potom už nebude nutná taková "masová" reklama. Začala jsem publikovat i detektivní povídky v různých periodikách, takže našlápnuto mám vcelku slušně. Teď mi vychází dvě knížky ročně, ale když to do budoucna bude jen jedna, nevadí. A co se týče temperamentu, já tvrdím, že jsem sangvinik, ostatní mě vidí jako cholerika, ale podle psycho testů to mám půl na půl.

Věnuješ se taktéž novinařině. Co bys poradila začínajícím spisovatelům či zájemcům právě v tomto oboru? Čím je dobré začít a jak postupovat, aby byl člověk úspěšný?
Podle mě začínající autoři neradi slyší to, že nestačí jen talent, ale že to chce i spoustu práce. Já vystudovala češtinu a literaturu, pracovala jsem v novinách a četla jsem všechno, co se dalo. Když jsem si řekla, že jednou budu psát knížky, věděla jsem, že dřív než za deset let do toho nepůjdu. Když jsem napsala první knížku, měla jsem nápady na spoustu dalších a věděla jsem, že řemeslo zvládám. Samozřejmě že vidím, že další Tary jsou stylisticky lepší než ta první, ale ani za tu se nemusím stydět. Lidi si to občas představují hodně jednoduše: sednou si, políbí je múza, oni napíšou knížku a pak se o ně přetrhnou nakladatelé a čtenáři. Bohužel znám dost autorů jedné nebo dvou knížek. A ještě víc znám lidí, kterým jejich rukopis nikde nevzali. Nechci být hnusná, ale jsem realistka. Proto nevěřím ani na žádné rychlokurzy tvůrčího psaní. To je stejné, jako kdybych si zaplatila kurz zpěvu. Vydám potom cédéčko? Těžko. Ani rychlokurz na modelku ze mě modelku neudělá.

Kromě psaní jsi také velkou čtenářkou. Kupuješ si raději knihy nebo si pro ně chodíš do knihovny? Aneb jak vypadá tvá domácí knihovna?
Knihovny jsou jistota. Bohužel někdy nemají čerstvé novinky, nebo chci mít doma své srdeční autory, a ty pak kupuji. Dřív ještě u našich to bylo v pohodě, knížek se vešla do bytu spousta. Teď máme malý byt, takže si sem nemůžu natahat tuny knížek. Poměrně dost jich získávám zadarmo jako recenzní výtisky. Nějaké si i půjčuji od kamarádů, sestry, mámy. Mám průkazky do tří knihoven, knihovnička mi přetéká, ale ani tak se nedonutím, abych si koupila čtečku. Bohatě mi stačí, když musím zírat několik hodin denně do rukopisu v počítači.

Blíží se vánoční svátky a s ním i nakupování dárků a jiné kratochvíle. Zahrnuješ do svých dárků i knižní publikace či dáváš raději dárky neknižní?
Knížky hrají prim. Pro někoho je nejlepší dárek alkohol, pro mě knížka. Díky recenzování mám vcelku přehled, jaká knížka je dobrá, jaký autor jak píše, takže pak jdu v obchodě najisto. Prim hrají detektivky, thrillery a červená knihovna. Těžkou hlavu mi dělá jen manžel, který miluje sci-fi, tam holt budu muset dát na názor prodavaček. Své knížky ale nedávám nikomu, to mi přijde trapné.

Příští rok ti má vyjít další kniha. Prozradíš čtenářům, na co se mohou těšit pro tentokrát?
Přišlo mi, že v aktuální povídkové knížce (Právo na vraždu) jsou některé věci vcelku odhadnutelné. Kdo četl první povídky (Noc, kdy jsem měla zemřít) mohl pár věcí tipnout. Proto jsem napsala sbírku třinácti povídek, ve které dostane spravedlnost pořádně na frak. Ve sbírce Chuť na hřích už nebudu tak férová, jak jsem byla. J Takže věřím, že čtenáři neodhadnou nejen pointu, osobu vraha, ale ani vývoj povídky. Řekla bych, že Chuť na hřích bude pořádné překvapení. Ale už živě vidím ty komentáře a recenze, že nehraju fair play a že jsem nechutná a neženská. Holt to risknu. Tyhle povídky byly plně v mé režii a nikomu jsem nedovolila, aby na nich cokoliv měnil. Pokud se vejde do edičního plánu, tak by mohla vyjít i druhá Tara. Tam bude klasická záhada zamčeného pokoje a hodně vtipné hlášky.

Věřím, že je se na co těšit. Děkuji za rozhovor a přeji krom zdravé rodiny i spoustu dalších námětů na nové knihy.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama