Dějiny literatury

Realismus ve Francii

21. ledna 2013 v 18:00 | Micha K.
Realismus, tedy směr druhé poloviny 19. století, se vyznačuje přesným a faktickým vylíčením všech skutečností tak, jak jsou. Ve Francii se z něho v té samé době vyvíjí naturalismus, který rovněž usiluje o přesné líčení všeho - avšak to, na co se zaměřuje, je nějakým způsobem zvláštní. Základní rozdíl mezi nimi je tedy ten, že realismus zachycuje průměrné lidi, kdežto naturalismus ve Francii zachycuje lidi na okraji společnosti a další pochybné existence. Soustředí se tak na vylíčení toho největšího utrpení. Všechny postavy zachycené v naturalistické literatuře mají svůj předurčený osud, který je za všech okolností nevyvratitelný.

Realismus vzniká rovněž ve Francii, a to konkrétně kolem časopisu revue Réalisme, kde se seskupují právě lidé, kteří zastávají názor, že umění není o snění a fantazii, ale o skutečnosti, objektivitě a pozorování.
Nejoblíbenějším žánrem je zde román, dokonce vznikají celé románové cykly. O něco méně oblíbené jsou též novela a povídka.

Dnes nejspíše nejznámějším představitelem jak realismu, tak naturalismu ve Francii je Émile Zola. Právě pod jeho rukama se naturalismus rodí. Perfektně umí zachytit osud člověka a celé francouzské společenské pozadí. Jeho první román, Tereza Raquinová, kde líčí duševní stavy vrahů, je téměř nic porovnání s jeho nejvýznamnějším dílem, což je románový cyklus Rougon-Macquatrů. Má celkem dvacet dílů, které na sebe navazují. Vše se točí kolem jednoho rodu, kde je na všech postavách dobře vidět jejich předurčení k povětšinou tragickému osudu. Nejznámější díly jsou bezesporu Zabiják, Nana, nebo Člověk bestie.
Pro tento cyklus se však zapomíná na Zolovu další tvorbu. Rougon-Macquatrů nebyl jediný románový cyklus, který napsal. Lurdy, Řím a Paříž je další cyklus, tentokrát zaměřený proti církvi. Plodnost, Práce, Pravda a Spravedlnost, souhrnně Evangelia, jsou ovlivněna utopií socialismu. Román však nebylo jediné, co psal. Za zmínku stojí i Povídky o Ninoně a Nové povídky o Ninoně.

Rovněž velmi známý je Zolův o deset let mladší kolega, Guy de Maupassant. V počtu románů se Zolovi nemůže rovnat, napsal jich totiž pouze šest. Jeho práci tvoří hlavně povídky a novely, kterých napsal několik desítek. Není proto divu, že zrovna povídkou se proslavil. Její název je Kulička. Ta zobrazuje charaktery "příkladných" občanů nejlepší společnosti. Nejznámější román se nazývá Miláček. Je zde vylíčeno zákulisí společnosti. Politika taková, jaká skutečně je - nevyjímaje korupci a manipulaci. Maupassant se nevyhýbá psychologickému románu, jak můžeme vidět v díle Petr a Jan.

Henri Marie Beyle (Stendhal) je z představitelů tohoto směru první. Když totiž zasahuje do polemik literátů ve Francii, jeho základy vymezuje. Červený a černý, Kronika roku 1830 je dvoudílný román, který ukazuje člověka z nižších společenských vrstev a jeho probíjení se do těch vyšších . V dalším dvoudílném románu, Kartóze parmské, líčí také vývoj člověka, tentokrát ale po charakterové stránce. Stendhal patří k autorům, u kterých byla po smrti vydána jeho korespondence, paměti a deníky. Zanechal nám ovšem více děl, například O lásce je kniha esejí, nebo Italské kroniky patří mezi autorovi nejznámější novely.

Gustave Flaubert je stejně jako ostatní zmínění alespoň z části pařížanem. Jeho dílo není tak početné, což ovšem neubírá na významu autora. Když se řekne Gustave Flaubert, všem by se měla vybavit Paní Bovaryová. Je zde zachycen život hrdinky Emy. Neobvyklé je to, že dílo je napsáno z jejího pohledu. Protože se jedná o nešťastnou ženu, příběh nekončí dobře. Bouvart a Pécuchet je za Paní Bovaryovou druhý nejznámější román. Tento je bohužel nedokončený. Vtipně nám ukazuje nástrahy vědeckého bádání. My tento román můžeme znát díky filmu Byli jednou dva písaři od Jána Roháče.
Nejsou to však jeho jediná díla. Například svoji politickou zpověď zaznamenává Gustave Flaubert v Citové výchově a historii Kartága v díle Salambo.

Nakonec nám nesmí uniknout ani Honoré de Balzac. Pokud se podíváme na počty děl, rozhodně to není nikdo zanedbatelný. Proto se třídí do třech oddílů - respektive autor sám je člení: studie filosofické, analytické a studie mravů. Mimo to píše i divadelní hry a povídky s novelami, jak je pro tuto dobu obvyklé.
Ne spousta děl je však známá - některé mohu jmenovat: Třicetiletá, Farář Tourský, Stará panna, Kabinet starožitností, Vautrin, Sestřenice Běta, Bratranec Pons
Proslul především díky Otci Goriotovi, kde je zaznamenána snaha o společenský vzestup dcer hlavního hrdiny a na to navazující odcizení s otcem, které se snaží muž napravit. Bezvýsledně, protože egoistické dívky o něj nejeví zájem.
Druhé významné dílo je Lesk a díla kurtizán, Jak je z názvu patrné, autor nás bere do prostředí prostituce, ale i zločinu. Je kritikou místní buržoazie.


Zajímají vás nějaké mimoliterární novinky této doby? Kromě Eiffelovi věže se můžete podívat na toto:

Rok 1883 je totiž rokem, kdy se koná první jízda z Paříže na Balkán tímto opravdu luxusním vlakem.

Micha K.

Nobelovka jako "největší" cena za literaturu

5. prosince 2012 v 14:22 | Micha K.
Každý z nás si již v mládí může vybrat, na jakou Nobelovu cenu chce během života dosáhnout. Tyto ceny se http://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/thumb/e/ed/Nobel_Prize.png/220px-Nobel_Prize.pngudělují na základě testamentu pana Alfreda Nobela, který nevěděl co s penězi a tak je šlechetně využil na budoucí odměňování mužů vědy a umění. Řekla bych, že to byl dobrý pokus o vyrovnání karmy - po tom, co vynalezl dynamit.
 
 

Reklama